Zdroj: Novinky.cz, Zdeněk Seiner, Právo

Tisíce zapomenutých hydrogeologických vrtů z dávné minulosti jsou časovanou bombou a mohou být zkázou pro to, co nám většina světa závidí. Dostatečné zásoby kvalitní pitné vody.

Po celé republice, především ale nad největšími zásobárnami vody, jsou rozesety a naprosto katastrofálně nedostatečně zmapovány průzkumné vrty ze 70. a 80. let minulého století. Jejich prostřednictvím mohou být tisíciletá ložiska čiré vody kontaminována povrchovými vodami, průmyslovými hnojivy, prasklými kanalizacemi i nesčetnými jinými způsoby. Prvním místem v Česku, které se rozhodlo kousnout do tohoto kyselého jablka, je oblast Vysokého Mýta v okrese Ústí nad Orlicí.

Spoléhají na dotace

„Shodli jsme se, že je nutné provést průzkum a sanaci historických hydrogeologických vrtů. Státní fond životního prostředí přislíbil, že v příštích měsících předjedná a připraví dotační výzvy, z nichž by bylo možno čerpat dotace na likvidaci a zakonzervování i na průzkum starých vrtů. Bez pomoci dotací by se to určitě nedalo finančně zvládnout,“ řekl Právu místostarosta Vysokého Mýta Martin Krejza (ODS). Ohrožená jsou místa na rozsáhlém území od Poličky po Vraclavský hřbet a od Ústí nad Orlicí aždo Proseče. „Jenom v katastru Vysokého Mýta jsou to určitě stovky vrtů, většinou několik set metrů hlubokých. Je to úkol na strašně dlouho a času zas tak moc není,“ říká Krejza, který před lety vodohospodářský obor vystudoval a ví, o čem hovoří.

Vysoké Mýto ve spolupráci s místním vodárenským podnikem chce zatím udělat aspoň první krok. „Požádali jsme o krajskou dotaci na průzkum vrtů. Zjistí se jejich technický stav a bude rozhodnuto, zda je rekonstruovat nebo likvidovat. Projekt by měl stát 355 tisíc korun, kraj by se podílel 200 tisíci,“ doufá starosta Vysokého Mýta František Jiraský (nez.). Vysoké Mýto pak bude zřejmě první samosprávou, která bude žádat na Státním fondu životního prostředí o dotaci na likvidaci starých vrtů. Bude to pilotní projekt a přijde skoro na půl miliónu korun. „Doufáme v devadesátiprocentní dotaci,“ říká Jiraský.

Práce na století

„Dva vrty, to je samozřejmě strašně málo, byla by to práce na století a nelze otálet. Ohrožení podzemních vod není jen naším problémem. V katastru mnoha vesnic je asi i výrazně větší množství vrtů a rozpočty malých obcí to prostě nemůžou utáhnout. Proto to raději asi ani neřeší,“ připustil Krejza. Dalším městem, které je ochotno přidat se k Vysokému Mýtu, je zatím jen Litomyšl. „Velmi neradi bychom o naši pitnou vodu přišli. Má kojeneckou kvalitu, čerpáme pro město pod tlakem pěti atmosfér 50 litrů za vteřinu,“ uvedl Krejza.

Zdroj: Novinky.cz

Na indického vodního muže překřtila média Rádžendru Singha, nositele letošní Stockholmské ceny za vodu, známé jako „vodní nobelovka“. Rádžendra vystudoval medicínu, ale když rozběhl svou praxi na venkově ve státě Rádžastán a poznal potřeby místních obyvatel, rozhodl se změnit kariéru. Největším problémem místních lidí podle něj nebylo zdraví, ale voda, především pitná. Rádžastán leží na severovýchodě Indie. Polovinu zabírá poušť a polopoušť, druhá část je sice zelenější, ale i tam zasahuje tzv. dešťový stín a dlouhé měsíce neprší.

„Když jsem začínal, prostě jsme hledali možnosti zajistit lidem pitnou vodu, ale rozrostlo se to,“ říká „vodní muž“ s úsměvem. Při důkladnějším zkoumání problému zjistil, že podzemní voda v regionu je prakticky všechna spotřebována na zavlažování, ale nestačí. Nedostatek vody se projevoval v nízkých výnosech polí, řeky se změnily v potoky, lesy vyschly a ustoupily a lidem z venkova, pokud se chtěli uživit, nezbylo než odejít do měst.

Rádžendra byl ovšem nejen lékař a vnímavý pozorovatel, ale i milovník historie. A tak se rozpomenul na knihy popisující dávné zemědělské praktiky. A začal podle nich jednat. Přesvědčoval lidi, aby na svažitých úhorech postavili malé hráze. Tak vznikly sice mělké, ale hojné rybníčky, v nichž se během monzunů zachytila a nashromáždila voda, která by jinak odtekla do údolí a krátce rozvodněnými řekami pryč z kraje. Voda v Rádžendrových nádržích sice nevydržela celou „suchou“ sezónu, ale vsákla se do půdy a postupně obnovila hladinu podzemní vody. Prosté, ale účinné. Indická média tvrdí, že díky jeho úsilí se zastavil exodus lidí z tisícovky vesnic Rádžastánu.

Století drancování zdrojů

„Dnes už nejde jen o vodu, tohle je století drancování přírodních zdrojů, znečišťování životního prostředí, zabírání půdy,“ řekl Rádžendra, když ve Stockholmu přebíral ocenění. „Chceme to alespoň v nějaké míře zastavit, chceme probíhající válku o vodu změnit v mír. A to je můj životní cíl,“ prohlásil někdejší lékař. Rádžendrova metoda není žádný převratný objev, jen návrat ke generacemi prověřené praxi. Použitelná je nejen v Indii, ale kdekoliv na světě, kde jsou srážky soustředěny převážně do jednoho časově omezeného období nebo kde v důsledku klimatických změn hrozí přívalové deště a následné záplavy: v odlesněné jihovýchodní Asii, na vyprahlém jihozápadě Spojených států, ve vysychajícím Středozemí a koneckonců i u nás v Česku.

Podle zprávy OSN „nyní více lidí umírá kvůli požití kontaminované a znečištěné vody než kvůli všem formám násilí včetně válek“. OSN uvádí, že každý den jsou do řek a moře vypuštěny dva miliony tun odpadu — zemědělského, průmyslového a také z domácností, čímž se šíří nemoci a ničí ekosystémy. Každých 20 vteřin zemře jedno dítě ve věku do pěti let na nějakou chorobu přenášenou vodou. Achim Steiner, výkonný ředitel Programu OSN pro životní prostředí, řekl: „Pokud má svět prosperovat, ... musíme společným úsilím najít nějaké přijatelné a zodpovědné řešení problémů týkajících se odpadu.“

Zdroj: Vitalia.cz

AKTUALIZACE: „Kohoutková má za sebou možná pobyt v nekvalitním vodovodním řadu ve společnosti zbytků hormonů a léčiv, o její bezpečnosti si můžete nechat zdát,“ útočí Potravinářská komora.

Výměna ministrů jednotlivých resortů naší vlády s sebou přinesla mnoho změn. Vzhledem k tomu, že se ministrem zemědělství stal dosavadní šéf Potravinářské komory (PK ČR), a s sebou na ministerstvo vzal svou dlouholetou tiskovou mluvčí Danu Večeřovou, začala škatulata i na podřízených pozicích. Od 11. července je novou tváří tiskového odboru Jarmila Štolcová, bývalá manažerka společnosti Foodservis, která na sebe během krátké doby od jmenování do funkce strhla nebývalou pozornost. Dnes totiž na oficiálním portálu PK zveřejnila velmi kontroverzní stanovisko o nabízení kohoutkové vody v restauracích. Podle ní si můžeme o bezpečnosti kohoutkové vody jen nechat zdát. Jak je to doopravdy, jsme začali ihned zjišťovat u dodavatelů pitné vody a požádali jsme o vysvětlení i samotnou Jarmilu Štolcovou. Boj Davida s Goliášem začal (po kolikáté už?). Kdo je kdo v tomto příběhu, nechám na vás…

Voda z vodovodu nebo z PETky?

Na oficiálním portálu Potravinářské komory se dnes objevila tisková zpráva, která musela rozlítit vodárenské giganty dodávající do našich kohoutků životadárnou tekutinu. Na druhou stranu určitě potěšila producenty balené vody. Celý text si můžete přečíst zde: Potravinářská komora o kohoutkové vodě. Zajímavé je, že se identická zpráva objevila i na stránkách agris.cz, který má co dočinění s Ministerstvem zemědělství, ale během krátké chvíle z něj byla stažena. O důvody se v Agrisu podělit nechtěli. Zde uvidíte Screen shot Agris.cz.

Voda není potravina

V tiskové zprávě se mj. píše: „PK ČR se znepokojením pozoruje podporu zaměřenou na doporučování pitné vody stočené z kohoutku. Tato podpora má však jeden výrazný háček – spotřebitel se nikdy nedozví, z čeho je tato voda složena, jaké obsahuje látky a jak byla upravena. Nemá stálé složení. Není to potravina… Není přece jenom lepší vědět přesně, co a z čeho piju?“ „Nikdy“ je v tomto případě velmi silné slovo, vodárny na svých webových stránkách tyto informace totiž uvádějí. Navíc jim zákon ukládá povinnost odebírat vzorky vody, a to podle počtu zásobovaných obyvatel při denní spotřebě 200 litrů na osobu nebo podle objemu rozváděné vody v dané oblasti . Například město nad 500 tis. obyvatel při objemu rozváděné vody v zásobované oblasti menším než 100 tis. m3/den má dle zákona povinnost odebrat ročně min. 4 vzorky pro krácené rozbory a min. 10 vzorků pro úplné rozbory.

Krácenými rozbory se získávají informace o stabilitě vody, její desinfekci, organoleptických vlastnostech a mikrobiologické jakosti. To vše za účelem zjištění dodržování limitních hodnot určených vyhláškou 252/2004.

Úplné rozbory zjišťují, krom dat z krácených rozborů i hodnoty 62 ukazatelů jako je např. obsah e.coli, arsenu, benzenu, hliníku, chloru, mědi, rtuti, vápníku, či železa.

Člověk by skoro mohl nabýt dojmu, že se právě rozpoutal další z litých bojů mezi výrobci vody v PETkách a vodárnami. Byť zbraně nevidíme v rukou konkrétních producentů balených vod. Proto jsme se zeptali Jarmily Štolcové z PK, jeslti touto zprávou zpochybňují kvalitu vody a jestli se máme vody z kohoutku bát. „Nikoli. PK ČR se pouze v tiskové zprávě snaží uvést některá mylná tvrzení na pravou míru. Nepopíráme však, že nás znepokojuje vydávání kohoutkové vody za potravinu a tudíž to, že se kohoutkové vodě přisuzují stejné kvality, jako mají potraviny. Zde se srovnává nesrovnatelné a je třeba si přiznat, že kontrola bezpečnosti balené vody je poněkud přísnější, než té kohoutkové. Navíc z různých zdrojů a různých typů úpravy se bude její senzorika a parametry významně lišit – jiná bude u vody z podzemních zdrojů, jiná ze specializovaných vodárenských nádrží a jiná z běžných pozemních zdrojů. Kdo si přečte relevantní právní předpisy, dá našemu stanovisku jistě za pravdu,“ říká mluvčí PK, autorka oné tiskové zprávy. Nemáme se však bát pít a používat kohoutkovou vodu k vaření. Podle PK by se měl člověk měl zajímat, a to intenzívně, o její složení a o to, jak často je kontrolována. „PK ČR nemá zájem šířit nepodložené zprávy, ale chce uvádět tvrzení uváděná v médiích na pravou míru," říká Jarmila Štolcová.

Kontroly vody kohoutkové jsou méně časté než u balené

Tezi potravinářské komory odmítá i Marcela Dvořáková ze společnosti Veolia Voda, která dodává služby pro 4 miliony obyvatel: „Každý spotřebitel má právo vědět, co je ve vodě z vodovodu, což také vodárny zveřejňují. Např. v Praze každý měsíc dáváme na web kompletní rozbor vody z vodovodu – přes 100 ukazatelů. Ta kvalita je stálá, podívejte se na některé ukazatele v průběhu měsíců http://www.pvk.cz/aktualni-kvalita-vody.html. Kontrola vody se provádí nejen v úpravnách vody, ve vodojemech, ale i přímo z kohoutku. Po vodárně dělá supervizi hygienická stanice jako orgán veřejného zdraví. Opravdu si nemůžeme dovolit pouštět do veřejné sítě vodu, která by nesplňovala hygienické limity dané vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Ročně jen v Praze se provede na sto tisíc analýz vody, ve vodě z kohoutku nejsou žádné mikroorganismy.“

Nahlédli jsme proto do Zprávy o kvalitě pitné vody v ČR za rok 2011, kterou zpracovává Státní zdravotní ústav (SZU). Zde se píše, že ze sítí veřejných vodovodů 4 056 zásobovaných oblastí, které zásobují pitnou vodou 9 774 843 obyvatel, bylo v roce 2011 odebráno 33 125 vzorků, jejichž rozborem bylo získáno a do databáze IS PiVo vloženo 820 796 hodnot ukazatelů jakosti pitné vody. Limity zdravotně významných ukazatelů limitovaných nejvyšší mezní hodnotou (NMH) byly překročeny v 1 492 případech. Mezní hodnoty (MH) ukazatelů jakosti charakterizujících především organoleptické vlastnosti pitné vody nebyly dodrženy v 10 414 nálezech.

Požadavky na bezpečnost balené vody jsou ale trochu jinde než požadavky na kontrolu kohoutkové vody. „Vždyť jen fakt, že je kontrolována každá šarže, musí spotřebiteli jasně napovědět, co podléhá přísnějším kritériím,“ dozvídáme se od tiskové mluvčí Potravinářské komory. O tom asi nikdo z nás nemá pochyb. Na druhou stranu je třeba podtrhnout, že z přímých hlášení pracovníků odboru komunální hygieny krajských hygienických stanic o případně zaznamenaných nákazách, otravách či jiných onemocněních, ke kterým došlo v souvislosti s jakostí a užíváním pitné vody ze sledovaných vodovodů a veřejných (popř. pro zásobování veřejnosti používaných) studní, vyplynulo, že v roce 2011 nebyla zaznamenána a hlášena žádná taková událost.

V kohoutkové jsou léky! Opravdu?

Za další důležitý odstavec z tiskové zprávy lze považovat obehranou písničku o lécích v kohoutkové vodě. „Pro kvalitu všech balených vod platí mnohem přísnější normy než pro chemicky upravovanou vodu z vodovodního řadu, která navíc není ani potravinou a nevztahují se na ni tudíž kontrolní mechanismy jako na balené nealkoholické nápoje. U kohoutkové vody, která má za sebou možná pobyt v nekvalitním vodovodním řadu ve společnosti zbytků hormonů a léčiv, si spotřebitel o bezpečnosti může nechat leda tak zdát.“ Silná slova, žádné argumenty. Ptáme se ve Veolii, jak je to s léčivy v kohoutkové, kterou nám nalévají třeba i v restauracích. „Co se týká zbytků léčiv, to je také stálý argument. Pražské vodovody a kanalizace, a.s., (PVK) odebraly vzorky vody z Úpravny vody Želivka, Vodárny Káraný a z pražské vodovodní sítě. Rozbory vody provedla akreditovaná laboratoř státního podniku Povodí Vltavy – VHL Plzeň, zkušební laboratoř č. 1252 akreditovaná ČIA – 0 – 19a, 0 – 19 b. Ve všech vzorcích vody byly sledované chemické sloučeniny v tak malém množství, že byly pod mezí stanovitelnosti. Jednalo se o tyto látky – Ibuprofen, Sulfamethoxazol, Diclofenac, Karbamazepin, Erythromycin, Iopamidol a Iopromide. Pražané se tedy opravdu nemusejí obávat pití vody z kohoutku. Podobně je voda z kohoutku bezpečná, co se týká olova či pesticidů, všechny tyto prvky a látky jsou hluboko pod hygienickým limitem,“ napsala nám Marcela Dvořáková.

Na průzkumy jsme se podívali i na stránky SZU, která v letech 2009–2011 prováděla vlastní šetření nazvané Výskyt a zdravotní rizika zbytků humánních léčiv v pitných vodách. „Při screeningu bylo sledováno pět aktivních látek: naproxen, ibuprofen, d iklofenak, karbamazepin a 17? – ethinylestradiol. Byly vybrány látky , u nichž byla na základě zahraničních nálezů a domácí spotřeby léčiv největší pravděpodobnost výskytu, nebo které se veřejnost na základě zpráv z médií nejvíce obává (hormon 17? – ethinylestradiol). Průzkum zjistil, že na kohoutku u spotřebitele se tyto látky vyskytují naprosto výjimečně a ve stopových koncentracích – z více než 100 vzorkovaných vodovodů pouze ve třech vzorcích ze dvou vodovodů byly nalezeny dvě ze sledovaných látek v koncentraci nad mezí stanovitelnosti (MS = 0,5 ng/l): třikrát se jednalo o ibuprofen (0,5 až 1,2 ng/l), jednou o karbamazepin (4,0 ng/l),“ píše se ve zprávě.

Na přetřes přišel i zdroj vody v kohoutcích. Jarmila Štolcová nám k tomu řekla: „Balená pramenitá a kojenecká voda je vždy vodou podzemní bez chemických úprav a desinfekce. Také pozor na rozdíl mezi balenou pitnou vodou a kvalitní pramenitou vodou z ověřených podzemních zdrojů, která kromě zaručené absence chemických a organických příměsí obsahuje i řadu žádoucích minerálů, i když nepatří do kategorie minerálních vod." Tisková mluvčí Veolie však kontruje: „Není ani pravda, jak se s oblibou píše, že se kohoutková vyrábí jen z povrchových vod, polovina vody z kohoutku v ČR je vyrobena z podzemních zdrojů. Např. v Káraném máme artézské studně, druhá polovina z povrchových je většinou vodárenská nádrž, kde se voda např. ze Želivky bere z hloubky 33 m, kde je stabilní kvalita. Kontroluje se prostě celý proces výroby, ne nadarmo se říká, že voda z vodovodu patří k nejvíce kontrolovaným produktům.“

Je náhoda, že se podobné stanovisko objevilo v době únavných veder, kdy je voda nad zlato? Je jen náhoda, že členy Potravinářské komory jsou Karlovarské minerální vody, a.s., Svaz výrobců nealkoholických nápojů či Svaz minerálních vod?

Zdroj: Jakub Svoboda, Martin Procházka, Právo

Zřejmě žádná jiná komodita nezdražila od začátku 90. let v Česku tak výrazně jako voda z kohoutku. Letos v lednu stoupla podle Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) její cena ve srovnání s loňskem v průměru o dalších sedm až osm procent a pohybovala se v průměru už kolem 80 korun za metr krychlový. Za posledních 23 let tak zdražila voda stonásobně. Ještě v roce 1990 se totiž platilo za kubík vody pouhých 80 haléřů. Zatímco ceny kohoutkové vody se prudce zvedly, její spotřeba postupně klesá.

Spotřeba klesá, ceny raketově rostou

Pokud tento trend bude dále pokračovat, denní spotřeba na hlavu bude proti roku 1990, kdy činila 170 litrů, brzy poloviční. Loni v průměru připadala na každého Čecha spotřeba 94 litrů vody za den. Lidé se tak snaží snížením spotřeby vody šetřit rodinné rozpočty, ale marně. Cena vody v první polovině devadesátých let stoupla asi patnáctinásobně. Po roce 1994, kdy stát přestal dotovat výdaje vodárenských společností na výrobu, distribuci a čištění vody, v růstu pokračovala.

Nyní ji podle vodárenských firem ovlivňují hlavně investice do výstavby nových kapacit, případně opravy stávajících vodovodních a kanalizačních řadů. Do rostoucích koncových cen vody se promítlo i postupné zvyšování snížené sazby DPH z 5 procent v roce 2007 až na 15 procent letos v lednu. Vývoj cen vody reguluje do určité míry stát. Při stanovování cen za vodné a stočné pro domácnosti musí vodárenské společnosti totiž vycházet z Cenového výměru ministerstva financí. Do cen vodného a stočného však potom mohou zahrnout i své investice a náklady spojené s distribucí vody a připočítat si k tomu „přiměřený“ zisk.

Cena rychle předběhla růst mezd i inflaci

V roce 1995, kdy stát vodu již nedotoval, činilo například vodné a stočné v Praze 15 korun za kubík. Průměrná mzda v České republice byla v té době podle Českého statistického úřadu 8 307 Kč. Letos se za vodné a stočné v Praze platí podle internetových stránek Pražských vodovodů a kanalizací necelých 75 korun, tedy pětinásobek. Průměrná mzda přitom stoupla jen asi trojnásobně. Zatímco v roce 1995 tak bylo možné ze mzdy zaplatit 554 kubíků vody, v současnosti je to necelých 360 kubíků, tedy o dvě třetiny méně.

Tempo zdražování vody vynikne i při srovnání s inflací. Zatímco mezi lety 1995 až 2012 se spotřebitelské ceny přibližně zdvojnásobily, voda zdražila pětinásobně, tedy dvaapůlkrát rychleji než průměr ostatních cen. Jen pro srovnání: benzín stál v roce 1990 asi 16 Kč za litr a v roce 2011 se podle statistiků zvýšil na zhruba dvojnásobek. V reálných cenách tak jeho cena o dost klesla.

Dodavatele lidé nemohou změnit

S placením účtů za vodu společně se složenkami za další energie má tak problém stále více českých domácností. Jen od roku 2007 vzrostla průměrná cena vody v Česku o více než třetinu. „Letos v lednu ovlivnil zejména růst cen elektrické energie a plynu investice do infrastruktury i zvýšení DPH,“ uvedl předseda představenstva SOVAK František Barák. Mezi cenami v jednotlivých regionech jsou rozdíly i v desítkách korun za krychlový metr. Výběr dodavatele vody však lidé, kteří nemají vlastní studnu, na rozdíl od elektřiny či plynu nemohou nijak ovlivnit.

Dražší než v Německu

V některých regionech ČR již lidé platí za vodu vyšší ceny než v Německu, Rakousku, Velké Británii, ale i dalších evropských zemích. Například domácnosti v některých částech Středočeského kraje za krychlový metr vody platí 91 korun. Naproti tomu obyvatele žijící na předměstí Mnichova stojí kubík studené kohoutkové vody 1,5 eura plus sedmiprocentní DPH (celkem zhruba 41 Kč). Podobné ceny jsou třeba i v Rakousku.

Protikorupční organizace Transparency International (TIC) v roce 2009 zveřejnila studii, v níž podle ČTK upozornila na to, že veřejný sektor přichází následkem privatizace ziskové části vodohospodářských společností o značné prostředky, které mohly být použity k financování potřebné obnovy vodárenské infrastruktury. Současné nastavení smluv se soukromými provozovateli navíc městům a obcím komplikuje přístup k dotacím z EU. Veřejný sektor přišel podle TIC privatizací vodáren do roku 2009 o zisky ve výši až devíti miliard korun.

Prudce zdražují i ostatní energie

Vedle vody v Česku prudce zdražují už řadu let i další energie. Za elektřinu dnes české domácnosti platí proti roku 2001 více než dvojnásobek, u plynu je to dokonce více než třikrát tolik. Cena tepla z ústředního vytápění vzrostla za šest let o polovinu.

• U náchylných osob způsobuje tvrdá voda vznik ledvinových kamenů.
• Syndrom studených nohou a rukou může být taktéž zapříčiněn vodou plnou anorganických prvků, které postupně ucpávají cévy a tím znesnadňují krevní oběh.
• Umocňuje se riziko infarktu a mrtvice, trombózy a embolie.
• Kosmetické problémy, jako předčasné stárnutí pokožky či problematická pleť obličeje, jsou podle některých odborníků taktéž způsobeny vodou plnou anorganických látek. Tvrdá voda uzavírá póry a má sklon k jejich ucpávání.
• Potíže s vápenatěním páteře, potíže kloubů.
• Potíže paměti a soustředění.

Jezera a řeky vysychají, klesají stavy spodní vody. Jak si s jejím nedostatkem poradit? Částečné řešení by mohlo ležet pod námi: V zásobě tzv. Fosilní podzemní vody.

Vzniká průsakem srážek a její značná část je po dlouhá geologická období uzavřena v rozsáhlých rezervoárech mezi nepropustnými vrstvami. Někde se již na jejím využití pracuje – například v Libyi běží projekt Velká umělá řeka. Po svém dokončení za 25 až 30 let a investici 25 miliard dolarů bude fosilní voda zemi zásobovat 3,68 m3 vody denně. Zásoby by měly při této spotřebě vydržet desítky let. Až do nedávné doby bylo čerpání vody z extrémní hloubky vyloučeno (1 m3 váží jednu tunu), ale nyní lze využít technologie vyvinuté pro hlubinnou těžbu ropy. Je nutné mít dobře vyřešenou právní stránku, aby se předešlo případným sporům a konfliktům, protože ložiska vody státní hranice nerespektují.

Počet obyvatel a množství potřebné vody je na řadě míst světa v nepoměru. Existuje hodně hustě osídlených oblastí se špatným přístupem k vodě. To platí nejvíc v Asii, kde žije 60% světové populace, která má však k dispozici pouze 36% světových zásob vody.

Sladká voda tvoří necelá 3% hydrosféry (asi 69% z ní je v polárních ledovcích). Pro lidskou potřebu je tak využitelné jen zhruba 1% veškeré kapalné vody na Zemi. Z toho množství ještě hodně ukusují průmysl a zemědělství. V souvislosti s celosvětovým nárůstem populace a změnami klimatu bude pitná voda stále vzácnější.

Již v roce 2000 šéf OSN Kofi Annan varoval, že nedostatek vody muže způsobit třenice a že se o ni budou vést vážné spory. V posledních 50 letech již proběhlo přes 1 830 mezinárodních konfliktů týkající se vody. Drtivá většina skončila mírem, pouze ve 21 případech se řinčelo zbraněmi (18x mezi Izraelem a jeho sousedy). Mnozí odborníci se domnívají, že akutní nedostatek vody lokální násilné akce v budoucnu opravdu vyvolá.

Zdroj: iKvěty 8/2012

Každou minutou zemře sedm lidí žízní nebo po požití závadné vody.

1970 varovné signály

Ve srovnání s dneškem byla v roce 1970 spotřeba vody po celém světě poloviční. V rozvojových zemích se znečištěnou vodou souvisí 80% všech nemocí. Současný růst populace vyvolává naléhavou potřebu řešit tento neutěšený stav.

2003 sucho a žízeň

Přes 1,3 miliardy lidí nemá přístup k čisté vodě. Nejméně 2,2 milionu lidí zemře ročně na nemoci související s nedostatečnou hygienou a kontaminovanou vodou – to je asi 10 000 úmrtí denně.

2025 vyprahlá populace

OSN odhaduje, že se v příštích letech spotřeba vody na jednoho obyvatele sníží o třetinu. Nejhorší napětí bude v Africe a na Středním východě, kde populace rychleji roste a řeky vysychají.

Kanadské noviny The Toronto Star uvádějí, že polovina světové populace je závislá na sladkovodních horských ekosystémech. Horstva, která jsou ve zprávě OSN označena jako „světové zásobárny vody“, jsou vážně ohrožena. Podle citovaných novin škodlivě působí „klimatické změny, znečištění, ozbrojené konflikty, růst populace, odlesňování pro zemědělské účely, těžba nerostů a cestovní ruch“. Zpráva upozorňuje, že „tento proces povede k dalším záplavám, sesuvům půdy a hladu“.

Máte potíže se soustředěním? Možná potřebujete pít více vody, radí časopis Asiaweek. Časopis uvádí, že učitelům a rodičům některých hongkongských školáků bylo oznámeno, že pití velkého množství vody studentům pomáhá, aby přemohli netečnost. Rodičům bylo řečeno, že by děti měly denně vypít osm až patnáct sklenic vody. Zpráva cituje z knihy The Learning Brain (Učící se mozek) a poukazuje na výzkumy, jejichž výsledky ukazují, že dehydratace může vést k tomu, že se člověk špatně učí. Asiaweek uvádí, že pít samotnou čistou vodu je lepší než pít limonády, kávu, čaj, nebo i ovocné šťávy. Tyto nápoje mohou ve skutečnosti tělo stimulovat, aby tekutiny vylučovalo.

Horská jezera nejsou tak čistá, jak se myslelo. „Dokonce i ta nejvýše položená jezera, jako například Schwarzsee nad městem Sölden [v Rakousku], jsou plná znečišťujících látek,“ uvádí německý časopis natur & kosmos. Ryby ve vysokohorských jezerech mají v sobě až 1000krát větší množství DDT než ryby v nižších nadmořských výškách. Proč? V tropických zemích se jedovaté chemické látky odpařují a s větrnými proudy se vzduchem dostávají do jiných částí světa. Nad chladnými místy — jakými jsou například horská jezera — částice DDT zkondenzují a spadnou v podobě srážek. Tato „ledově chladná horská jezera fungují jako studené pasti,“ říká se v časopise, a „vychytávají DDT z atmosféry.“ Insekticid DDT, který je toxický pro lidi i zvířata a v Evropě byl zakázán před více než 20 lety, se však v rozvojových zemích stále používá.

Zdroj: Awake

„Kanadští vědci zjistili, že obyčejné sluneční světlo rozkládá potenciálně nebezpečné sloučeniny rtuti, které jsou ve vodě,“ informuje torontský list The Globe and Mail. Výzkumníci z Univerzity provincie Manitoba a z winipežského Institutu pro výzkum sladkých vod přišli na to, že když se jezerní voda znečištěná metylmerkuridy vystaví na pouhý jeden týden slunečnímu světlu, sníží se hladina metylmerkuridů o 40 až 66 procent. „Než byl tento pokus proveden, vědci se domnívali, že ve sladké vodě se metylmerkuridy mohou rozkládat jen za pomoci mikrobů,“ píše The Globe and Mail. Zpráva také uvádí, že sluneční světlo, jak se zdá, „působí 350krát rychleji než dříve známý mikrobiální proces“.

„Pokud nebudou podniknuty nějaké kroky, budou do roku 2025 trpět dvě třetiny lidstva žízní,“ prohlašuje francouzský časopis L’Express. List Le Figaro podotýká: „Čtvrtina světové populace dnes nemá přístup k pitné vodě.“ Jako reakci na vodní krizi uspořádala Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu v březnu 1998 mezinárodní konferenci v Paříži. Více než 200 delegátů z 84 zemí, včetně francouzského prezidenta, jednalo o způsobech ochrany světových zásob vody. Jeden z problémů, na které konference poukázala, byl ten, že s vodou se často plýtvá kvůli neúčinným zavlažovacím systémům v zemědělství a kvůli netěsnícímu vodovodnímu potrubí. Francouzský prezident Jacques Chirac zdůraznil, že voda je součástí společného dědictví lidstva, a proto se o ni musíme starat na celosvětové úrovni.

Kolik vody děti potřebují?

Děti ve věku od jednoho roku do čtyř let obvykle pijí příliš málo. To odhalila studie Výzkumného ústavu pro dětskou výživu v Dortmundu v Německu a podal o tom zprávu časopis pro spotřebitele Test. Děti ve věku od jednoho roku do čtyř let jsou zvláště citlivé na dehydrataci a měli by vypít alespoň litr tekutin denně mimo ty tekutiny, které dostanou při jídle. V průměru však toho vypijí o jednu třetinu méně — a ne vždy proto, že by pít nechtěly. Výzkumní pracovníci zjistili, že v jednom případě z pěti rodiče odmítli dát dítěti něco napít, i když o to požádalo. Co je tím nejlepším nápojem? Tam, kde je to bezpečné, je ideální čistá voda, uvádí Test.

Voda - Krev planety

VODA - bez barvy, bez zápachu, bez chuti a bez kalorií — je základem všeho života na zemi. Bez ní nemohou žít lidé, zvířata ani rostliny. Voda je nezbytná pro slona i pro mikroba a nedá se ničím nahradit. Každý z více než pěti miliard lidí na zemi musí, pokud chce zůstat zdráv, spotřebovat v tekutinách a ve stravě asi dvaapůl litru vody denně. Není-li voda, není život. Bez vody není možné pěstovat zemědělské plodiny nebo chovat dobytek. Není-li voda, není potrava, a není ani život.

Naštěstí je vody hodně. Na fotografiích z vesmíru vypadá naše krásná modrá planeta tak, že by se měla jmenovat spíše Voda než Země. Kdyby se totiž všechna voda na světě měla rovnoměrně rozložit na povrch planety, vytvořila by světový oceán, který by byl hluboký 2,5 kilometru. Všechna souš na Zemi by se vešla do Tichého oceánu a ještě by zbylo místo. Ovšem většina vody je v mořích a mořská voda je slaná. Kdyby člověk pil jen mořskou vodu, brzy by zahynul na žízeň a dehydrataci, protože tělo by se snažilo nadbytečnou sůl vyloučit. Mořská voda se nehodí ani do zemědělství či průmyslu — většinu plodin zabíjí a většina strojů pod jejím působením rychle rezaví. A tak lidé mohou mořskou vodu používat jen tehdy, když z ní odstraní sůl, a to je velmi nákladný proces.

Sladká, neslaná voda tvoří pouhá tři procenta vody na světě. Téměř všechna — asi 99 procent — je uvězněna v ledovcích a ledových čepicích nebo je hluboko pod zemí. Z této vody je lidem dostupné pouze jedno procento. Jedno procento není moc. Hrozí nám tedy nedostatek sladké vody? Pravděpodobně ne. Časopis People & the Planet uvádí: „I to [jedno procento], pokud by bylo rovnoměrně rozděleno po celém světě a racionálně využito, by stačilo pro dvojnásobek nebo trojnásobek současné světové populace.“

Vody na zemi v podstatě nepřibývá ani neubývá. Časopis Science World uvádí: „Voda, kterou používáte dnes, možná kdysi uhasila žízeň dinosaura. To proto, že všechna voda, kterou na Zemi máme nyní, je všechna ta, kterou jsme měli vždycky — a vždycky mít budeme.“ Voda na zeměkouli a kolem ní totiž donekonečna cirkuluje — z oceánu do atmosféry, na souš, do řek a zase zpátky do oceánů. Je to tak, jak kdysi dávno napsal jeden moudrý muž: „Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.“ (Kazatel 1:7, Ekumenický překlad).

časopis Pěkné Bydlení

Vlastní zdroj vody si dnes lidé většinou pořizují ze tří důvodů: např. když na pozemek, na kterém si chtějí postavit rodinný dům či rekreační objekt, nedosahuje vodovodní síť. V tom případě je vybudování vlastního zdroje nezbytné i pro získání stavebního povolení. Důvody ale mohou být i jiné: někomu nechutná voda z vodovodu, jinému vadí, že vodné a stočné ukusuje stále větší částku z rodinného rozpočtu. Pokud se rozhodnete pořídit si vlastní studnu, v každém případě se připravte na to, že půjde o finančně, ale i časově značně náročnou investici, která se vám však již po několika letech vrátí.

Kam se obrátit

Cesta k pořízení vlastního zdroje vody začíná na příslušném stavebním úřadě. Právě zde získáte informace, co potřebujete k vystavení povolení ke zřízení vlastní studny. Tyto informace jsou důležité, protože ne všechny stavební úřady mají stejné požadavky.

Zatímco někde budou po vás žádat posudek státem oprávněného hydrogeologa, jinde ho po vás chtít nebudou. Jeden stavební úřad může navrhnout provedení takzvaného průzkumného vrtu, který pak dodatečně schválí jako studnu, jiný úřad může zase trvat na složitějším postupu a průzkumný vrt provedený bez povolení by vám naopak nařídil zasypat. Kromě toho by vám na stavebním úřadě měli v případě potřeby pomoci s vyplněním žádosti o stavební povolení. S tím vám ale může poradit i realizační firma, kterou v žádosti musíte mít již uvedenou. Po získání stavebního povolení k realizaci studny byste neměli se zahájením prací příliš otálet – povolení totiž ztrácí po dvou letech platnost.

Jakou si pořídíte

S volbou typu studny by vám měl vzhledem k tomu, že hodně záleží na geologických poměrech a umístění vodonosné vrstvy v každé lokalitě, poradit odborník. V podstatě se rozlišují tři způsoby hloubení.

Nejrozšířenějším je v současnosti vrtání. Vrtané studny mohou mít různý průměr. Studny o průměru 10 – 15 cm mají metr hloubky (takzvaný běžný metr) nejlevnější. Ale vzhledem k tomu, že zase musí být hlubší než studny s větším průměrem, příliš na nich neušetříte. Tento typ studní je vhodný především k rekreačním objektům, případně rodinným domům s nižší spotřebou vody. K zásobení rodinných domů pitnou vodou nejčastěji slouží studny o průměru 20 – 25 cm, umožňující zapuštění výkonnějšího čerpadla.

Vrtané studny mohou mít hloubku až několik desítek metrů. Jejich vydatnost závisí na geologických poměrech v území, většinou bývá kolem 0,1 – 1 litr za sekundu a méně. V některých hydrogeologicky příznivých lokalitách mohou mít vrtané studny vyšší vydatnost. Voda z nich vytéká bez čerpání přetlakem. Takovým studnám se říká artéské. V některých případech je vhodnější typ studny hloubené, ve skalách střílené, které mají průměr jeden metr. Předností tohoto typu studní je snadnější čištění v případě zanesení, s čímž souvisí i delší životnost – až 100 let, zatímco u vrtaných se životnost udává okolo 30 let. Méně užívanějšími studnami jsou vytloukané studny o průměru 30 až 35 cm a půlmetrové.

Cesta ke spotřebiteli

Vrtané studny mají malý objem akumulované vody, a proto většinou nemohou zajistit zásobování objektu vodou přímým čerpáním do vnitřního vodovodu. Voda se z nich proto obvykle čerpá do akumulační nádrže, ve které se vyrovná rozdíl mezi vydatností studny a maximální okamžitou potřebou vody v objektu. Akumulační nádrž musí být navržena tak, aby v objektu byl vždy k dispozici dostatek vody, ale aby byla zajištěna i její kvalita a teplota.

Jiným způsobem se odčerpává voda z hloubené studny. Vzhledem k tomu, že je v ní obvykle dostatečná zásoba vody, je možno ji odčerpávat přímo, aniž by se musela hromadit v akumulační nádobě. Voda se podle hloubky čerpá buď ponorným čerpadlem, nebo čerpadlem se sacím hrdlem nad hladinou vody. Vrtání studny obstará firma s těžkou technikou. Pomocí speciálního vrtného zařízení studnu vyvrtá často i během jediného dne.

Jak vyhledat realizační firmu

Spokojenost s realizací studny závisí především na dodavateli, v tomto případě specializované studnařské firmě, která má ke své činnosti patřičná povolení. Málokdo z nás má ale možnost prověřit si v krátkém čase seriózní studnařské firmy v okolí. Z toho důvodu většinou hledáme na internetu, kde se dozvíme, na co se která společnost specializuje, a vytvoříme si představu o dodacích lhůtách a ceně.

Nejspolehlivějším „výběrovým řízením“ je ale i v tomto případě doporučení. To můžete získat od místních lidí, v jedné lokalitě je pod většinou studní „podepsána“ jedna dvě firmy. Tip na šikovného a spolehlivého dodavatele ale můžete získat i na stavebním úřadě. Jeho zaměstnanci moc dobře vědí, s kterou studnařskou firmou byli lidé spokojeni nebo s ní naopak byla celá řada potíží.

V souladu s přírodou

Typ studny by měl vycházet, jak již bylo zmíněno, z konkrétních přírodních podmínek daného místa. Například pokud má vaše zahrada písčité či štěrkovité podloží, není vhodné provádět pouze úzký vrt, který se zde velmi brzy zanese. Stejně tak nevyžadujte u chaty hloubenou studnu o průměru jeden metr, i když by představovala designovou třešničku na vaší zahradě. Důvodem je to, že její pořízení je nákladnější a ne zrovna ohleduplné vůči životnímu prostředí – v případě kamenitého prostředí se musí střílet. Nejvhodnější je poradit se se studnařem.

Volba čerpadla záleží na tom, odkud se voda čerpá, jak často se čerpá a jaké množství vody se čerpá. Umístění studny musí splňovat podmínky stavebního povolení. Studna se nestaví doprostřed zahrady, kde by víceméně překážela, ale místě, které je co nejdále od místní komunikace. Studnař musí při umísťování studny brát zřetel i na studnu v sousedství, abyste si sice nepořídili vlastní zdroj vody, ale zároveň o něj nepřipravili sousedy.

Po zhotovení studny nám studnař vystaví takzvaný předávací protokol obsahující nejen všechny informace o okolnostech stavby, ale také o vlastnostech studny (hloubce, kvalitě vody, rychlosti přítoku). Tato listina je podkladem pro naši žádost o kolaudaci studny.

Zdroj: Petr Kotek, Právo

Ale když ta voda je chlorovaná... Tak zní nejčastější argument proti nápoji z kohoutku. Vodárenské společnosti ovšem namítají, že stačí nechat sklenici před vypitím chvíli odstát, případně do ní kápnout citrónovou šťávu. Hlavně je ovšem chlorování ochranou proti škodlivým bakteriím. Víte ale, jak dlouho se vlastně pitná voda chlóruje? Pravděpodobně první přístroj na chlórování vody svého druhu v Československu byl instalován v polovině roku 1924 ve strojovně Vršovické vodárny v Braníku. Předcházela tomu povodeň na Vltavě a kontaminace studní, ze kterých vodárna čerpala. Přístroj byl nejprve v činnosti jen při velké vodě, od 24. července 1925 byla voda chlorována nepřetržitě.

A jak vznikl na první pohled složitý a poněkud nelogický název „Vršovická vodárna v Braníku“? To vysvětluje Jaroslav Jásek, archivář společnosti Pražské vodovody a kanalizace. Na začátku 20. století nebylo tehdy samostatné město Vršovice připuštěno k projektu společné vodárny, jehož výsledkem byla Káranská vodárna. Proto vršovická obec hledala jiný zdroj pitné vody. Našla ho v Braníku poblíž vltavského břehu již v roce 1905. Celý vodárenský systém se skládal ze dvou jímacích studní, strojovny, kotelny a obytného domku v Braníku, výtlačného vodovodu, z pozemního a věžového vodojemu s přečerpací stanicí a obytného domku na Zelené Lišce v Michli včetně přívodních vodovodů do oblasti Vršovic. Architektonické řešení všech staveb navrhl arch. Jan Kotěra.

Stavba Vršovické vodárny v Braníku (foto: Branická vodárna ve 30. letech 20. století, FOTO: Archiv PVK), jak zněl oficiální název, byla zahájena 15. září 1906 a uvedena do provozu byla o rok později. Mimo Vršovic zásobovala pitnou vodou část Braníka, několik usedlostí v Krči, okolí radnice v Michli a malou část území Nuslí. Během dalších provozních let byl měněn zdroj energie pro čerpací stanici z plynových motorů k parnímu stroji a po roce 1921, kdy byl výkon vodárny připojen k pražské vodovodní síti, byl zvýšen i počet studní.

Vodárna sloužila do 60. let 20. století

Branická část Vršovické vodárny byla v činnosti až 60. let 20. století, kdy se z ní stal zdroj vody pro civilní obranu hlavního města. V 70. a 80. letech byl areál a část budov využíván pro rekreační vyžití zaměstnanců tehdejších Pražských vodáren. V bývalé uhelně byla zřízena sauna, vinárna, klubovna a kulečníkový sál, v patře čerpací stanice šatny pro volejbalisty, tenisty a nohejbalisty, kteří využívaly antukové kurty na rozsáhlých pozemcích. Několik let se v areálu hrála i nejvyšší nohejbalová soutěž.

Jak se rodí kulturní památka

V roce 1991 byla Branická vodárna jako zdroj vody vodohospodářsky zrušena, vodárenské zařízení demontováno a k 31. prosinci 1997 přešla jako historický majetek zpět do vlastnictví hlavního města Prahy. Ministerstvo kultury vyhlásilo branické vodárenské stavby kulturní památkou 5. srpna 2002. V té době byl pro bydlení využíván obytný domek a ostatní stavby chátraly a trpěly nezájmem, či krátkodobým využíváním nehodným technické památky.

V letech 2004 až 2008 se postupně řítila konstrukce střechy nad původní strojovnou. Nicméně Hlavní město Praha zadalo roce 2006 podrobný stavebně historický průzkum, který byl o dva roky později dokončen. V areálu vodárny již není dochováno žádné vodárenské zařízení a čtyřicet let již neslouží svému účelu. Přesto je tato stavba významným dokladem toho, jak esteticky může být ztvárněn komplex průmyslových staveb. Profesor Kotěra navrhl budovy ve stylu pozdní geometrické secese a výrazně uplatnil červené režné zdivo s kontrastními zeleně glazovanými ozdobnými prvky. Je proto chvályhodné, že v lednu toho roku začaly základní úkony vedoucí k zachránění tohoto jedinečného místa.

Vodní krize je celosvětový problém, který ohrožuje zdraví miliard obyvatel naší planety. Co se už udělalo pro to, aby byl vody dostatek a aby se využívala zodpovědně?

JIŽNÍ AFRIKA: Titulek v časopisu Science zněl: „Chudí v Durbanu mají konečně přístup k vodě“. Článek pojednával o tom, že chudí lidé žijící v tomto městě měli po celá desetiletí nedostatek vody. Bylo to způsobeno politikou apartheidu, kterou prosazovaly předchozí vlády. Článek informoval, že v roce 1994 „čtvrt milionu domácností v Durbanu nemělo přístup k čisté vodě a nemělo ani kanalizaci“.

V roce 1996 přišel jeden inženýr s nápadem, jak celou situaci řešit. Zavedl program, díky němuž každá domácnost může denně získat asi 200 litrů vody. Jaká je situace dnes? „S výjimkou 120 000 lidí má všech 3,5 milionu obyvatel Durbanu přístup k čisté vodě,“ uvedl časopis Science. Každý obyvatel tohoto města má zdroj vody nanejvýš několik kroků od domu. To je výrazné zlepšení oproti minulosti, kdy mnozí museli pro vodu chodit až kilometr daleko.

Časopis dále vysvětlil, že v rámci řešení problémů s kanalizací se „staré suché záchody“ nahrazují novými, ve kterých se „moč odděluje od výkalů, a ty pak rychleji vyschnou a rozloží se“. Na počátku roku 2008 již bylo takových záchodů instalováno přibližně 60 000. Předpokládá se, že to bude trvat ještě další dva roky, než bude tímto záchodem vybavena každá domácnost.

Brazílie: Ve městě Salvador bylo málo záchodů a chyběla kanalizace, což vedlo k tomu, že stovky dětí trpěly průjmovými onemocněními. Úřady řešily tento problém tak, že nechaly položit celkem 2 000 kilometrů trubek, díky kterým se ke kanalizaci připojilo více než 300 000 domácností. Výsledkem bylo, že v Salvadoru klesl počet průjmových onemocnění o 22 procent a v těch částech města, kde dříve byla nemocnost zvláště vysoká, dokonce o 43 procent.

Indie: V některých částech světa jsou období, kdy je díky dešťům kvalitní vody více než dost. Ne vždy ale tamější obyvatelé takovou vodu zachycují, aby ji mohli později použít. V roce 1985 skupina žen v oblasti Dholera na severozápadě státu Gudžarát přišla na způsob, jak dešťovou vodu shromažďovat. Vybudovaly nádrž o velikosti fotbalového hřiště a vyložily ji silnou plastovou fólií, aby se voda nemohla vsáknout do půdy. Jejich snaha se vyplatila. Ještě řadu měsíců po tom, co skončilo monzunové období, měly vody dostatek, a to i přesto, že ji daly k dispozici také lidem ze sousedních vesnic.

Chile: Tato jihoamerická země se táhne v délce 4 265 kilometrů podél pobřeží Tichého oceánu a z východní strany ji lemují Andy. Vláda má pod kontrolou veškeré vodní zdroje a rozhoduje o výstavbě přehrad a kanálů. Díky tomu má dostatek vody 99 procent obyvatel měst a 94 procent lidí na venkově.

Zdroj: Dana Jakešová, Právo

Mít na zahradě u domu či chaty studnu je určitě výhoda. Voda z ní je vždy čerstvá a navíc i zadarmo. Tohle však bude platit jen v případě, že se o studnu pravidelně postaráme. Jinak by se mohla stát spíš zdrojem starostí i zdravotního rizika. Nejeden majitel studny si myslí, že jednou vybudovaná studna bude sloužit navždy a voda v ní bude nezávadná. To ale v žádném případě neplatí. I ve skalnatém podloží stačí jediná puklina k tomu, aby se znečištění dostalo stovky metrů daleko. Proto bychom studni měli věnovat pravidelnou péči, i když pro studny sloužící k zásobování domácností ji žádný zákon ani jiný předpis neukládá. Průběžná kontrola a opravy vyjdou rozhodně levněji než náprava havarijního stavu způsobeného zanedbanou údržbou.

Co a jak často kontrolovat

• Optimální je dvakrát do roka, vždy před zimou a po ní, provést celkovou prohlídku studny. Prověříme především vodotěsnost krytu. Kryt by měl být uzamčený a bránit nejen vniknutí vody, ale i různých živočichů.
• Zkontrolujeme také, zda povrchová úprava okolí nedovoluje prosakování povrchové vody.
• 2-4krát do roka se doporučuje provést kontrolu a údržbu technického zařízení studny.
• Jednou za několik let, obvykle 5-8, je nutné studnu vyčerpat a vyčistit neboli sanovat, případně lze současně s tím také provést kontrolu vydatnosti studny. Sami však čištění můžeme dělat pouze u šachtových (kopaných) studní.
• Vhodnější variantou je určitě nechat si studnu vyčistit studnařskou firmou.

Co ovlivňuje kvalitu vody

• Alespoň jednou do roka bychom si také měli nechat zkontrolovat kvalitu vody, přestože ani tohle nám žádný zákon pro domovní studny nenařizuje. Voda totiž může vypadat i chutnat skvěle, a přesto může být závadná. Přítomnost mikroorganismů a většiny chemických látek totiž člověk svými smysly nepozná.
• Nejčastější příčinou chemické kontaminace vody bývají u nás dusičnany. Jak se do vody dostanou? Nejčastěji úniky odpadních vod ze žump, septiků a hnojišť. Zdrojem může být také nadměrné nebo nesprávné používání hnojiv.
• Vodu mohou znečistit rovněž nejrůznější toxické látky vyrobené člověkem, jako jsou pesticidy, rozpouštědla a mnohé další podle činností provozovaných v blízkém i vzdálenějším okolí studny.
• Nežádoucí ale mohou být i látky přírodního původu, které se mohou do vody dostat z geologického podloží. Např. železo a mangan poznáme podle zbarvení keramiky nebo prádla. Vápník a hořčík zase podle usazenin na stěnách varných nádob. Ty se obvykle nevyskytují ve zdravotně závadném množství.
• Jiné přírodní látky, např. arzen, fluoridy nebo radon, však člověk vůbec nepozná. A to ani když jsou ve vodě obsaženy ve skutečně nebezpečném množství. Rozbor bychom si měli nechat udělat vždy, když dojde k viditelné nebo chuťově poznatelné změně kvality vody.

Jak probíhá rozbor vody

U domovních studní se provádí tzv. orientační rozbor vody, který zahrnuje deset až dvacet „hlavních“ ukazatelů a stojí obvykle do 1000 Kč. Jde o sledování ukazatelů s velkou vypovídající hodnotou nebo o ukazatele nejčastěji překračované. Co rozbor vody obsahuje? Minimální rozsah pravidelného rozboru zahrnuje mikrobiologické ukazatele, dusičnany, dusitany, amonné ionty a chemickou spotřebu kyslíku. U nových nebo dlouhou dobu nepoužívaných studní by měl být rozsah větší.

O podmínkách rozboru, o tom, jak vzorek správně odebrat apod., se předem informujeme v místní hygienické nebo vodohospodářské laboratoři. Tam nám také pomohou s vyhodnocením výsledků a poradí, jaká základní opatření máme provést. Podrobnější informace najdete např. v příručce Studna jako zdroj pitné vody, kterou vydal zdarma Státní zdravotní ústav v Praze. Lze ji také nalézt na internetu: www.szu.cz/voda.

Ze zprávy, kterou včera zveřejnila Evropská komise vyplývá, že některé členské státy začínají trpět trvalým nedostatkem vody. A problém se netýká jen zemí u Středozemního moře. Už i Česká republika oznámila, že má oblasti s častým nedostatkem vody, Francie a Belgie zase oblasti s nadměrným využíváním spodních vod. Komisař EU pro životní prostředí Janez Potočnik prohlásil: „Voda je život a vodohospodářská politika je naší životní pojistkou. Zveřejněná zpráva zdůrazňuje, jak je důležité, aby byla vodohospodářská politika součástí širších strategií, a to na úrovni EU i jednotlivých členských států. Naše politika v oblasti vodního hospodářství musí být především udržitelná. Nemůžeme si dovolit žít na vodní dluh.“

Evropa musí přijmout účinnou politiku stanovení sazeb za vodu, racionálně s vodou hospodařit a přijmout opatření, jež povedou k jejím úsporám. Jinak bude mít velký problém zabezpečit dostatek kvalitní vody pro potřeby uživatelů a pro zvládnutí klimatických změn.

Jak účinně dosáhnout úspor

Již několik let apeluje Komise na členské státy, aby přijaly příslušná opatření, například v oblasti politiky poplatků, zlepšování nástrojů pro řízení vodních zdrojů a racionalizaci a úspor spotřeby vody. Ze zprávy vypracované pro Komisi v roce 2009 vyplynulo, že značné úspory by mohlo přinést zavedení povinných požadavků na zařízení využívající vodu podle rozšířené směrnice o ekodesignu. Kdyby byly zahrnuty všechny domácí spotřebiče využívající vodu, mohlo by se dosáhnout 19% snížení celkové spotřeby vody. To odpovídá 3,2% snížení celkového ročního odběru vody v EU.

Snížení spotřeby vody u výrobků spojených se spotřebou energie, jako jsou kohoutky, sprchy a vany, může rovněž vést k potenciálnímu snížení spotřeby tepla o 20 %. Změny v souvislosti s délkou doby sprchování, četností koupání nebo používáním kohoutků mohou navíc přinést 20% až 30% úspory. Zpráva potvrzuje, že dobré hospodaření s vodou by mělo vycházet ze systému priorit, v němž na nejvyšší příčce stojí řízení poptávky po vodě. Opatření na straně nabídky by měla být zvažována teprve ve chvíli, kdy budou vyčerpány všechny možnosti úspor.

Jak zachovat vodní zdroje v EU

Komise hodlá svou politiku v oblasti sucha a nedostatku vody v roce 2012 přezkoumat. V této souvislosti zahajuje celou řadu přípravných činností. V roce 2010 se zaměří na racionální využívání vody, a zejména na možnosti úspor spotřeby vody v budovách, na snižování úniků vody a na racionální hospodaření s vodou v zemědělství. Na základě výsledků těchto činností bude v roce 2012 vypracován plán na zachování vodních zdrojů EU. Tento plán bude vycházet také z přezkumu provádění rámcové směrnice o vodě a přezkumu citlivosti přírodních zdrojů, jako jsou voda, biologická rozmanitost a půda, vůči klimatickým vlivům a dalším tlakům způsobeným lidskou činností.

Zdroj: iDnes

Český spotřebitel se ocitl uprostřed bitvy dvou skupin obchodníků s vodou. Zatímco jedna touží po tom, aby měl člověk naplno roztočené kohoutky, druhá chce, aby nosil ze supermarketů kartony balených minerálek. Vodárenské společnosti v Česku zahájily nedávno kampaň za vyšší spotřebu vody z kohoutku v restauracích. Výrobci minerálek kontrují reklamou, která zpochybňuje kvalitu kohoutkové vody a vyzvedává přednosti té balené. Na souboj upozornily Lidové noviny. Oběma skupinám jde pochopitelně o zisk. A na spotřebiteli je, aby se rozhodl.

Proti dodavatelům kohoutkové vody stojí Svaz minerálních vod, který mimo jiné sdružuje třináct výrobců minerálních vod. V médiích zveřejnil inzeráty, na kterých v deseti bodech vypočítává reklama výhody balené vody a upozorňuje na údajné nedostatky vody z kohoutku. "Kvalitu (balené vody – pozn. red.) neovlivňuje lokální vodovod neznámého stavu. Ze zastaralých vodovodů se mohou do vody uvolňovat nebezpečné látky, například olovo, vinylchlorid, hliník a některé organické látky," píše se v inzerci.

"Chceme upozornit na unikátnost českých minerálních a pramenitých vod a jejich nezaměnitelnost s jinými produkty. Tyto vody mají zcela konkrétní výhody a jsou tak prospěšné pro zdraví," uvedla předsedkyně svazu Jana Ježková.

Spotřebitel tápe

Odpůrci vody z kohoutku také říkají, že povrchová voda, která se pak po úpravě ve vodovodu objeví, může obsahovat zbytky hormonů či léčiv. Pro zastánce "kohoutkové" to není argument. "Nemáme povinnost sledovat ve vodě zbytky hormonů a léčiv. Pokud by to byl závažný problém, určitě by Světová zdravotnická organizace iniciovala povinné testy těchto látek," řekla Lenka Kozlová ze Středočeských vodáren.

Tato firma nedávno přišla s projektem Kohoutkovou, prosím! Ten má propagovat vodu z vodovodu v restauracích. "Každá restaurace, která se do projektu zapojí, obdrží i certifikát s aktuálním rozborem vody," řekla Kozlová. Jednou z hlavních výhod vody z kohoutky je její výrazně nižší cena. Za litr vody z kohoutku zaplatí odběratel pouze několik haléřů. Běžná balená voda stojí mnohonásobně víc.Spotřebiteli, který se ve dvou protichůdných kampaních nedokáže zorientovat, nepomůže ani vyjádření Alexandra Skácela ze Zdravotního ústavu Ostrava: "Voda v kohoutcích je podrobena vždycky nějakému systému kontroly. U balených vod záleží, odkud jsou. Působí světlo i teplo, záleží na skladování."

Zdroj: rei, Novinky

Každých osm sekund ve světě zemře dítě na choroby spojené se znečištěnou vodou, protože jejich rodiče si nemohou čistou vodu dovolit. V televizi CNN to uvedla Maude Barlowová z organizace Blue Planet Project. Podle Barlowové by měl mít přístup k nezávadné vodě každý a voda by neměla být privatizována. „Když k distribuci vody přibude motiv zisku, lidé budou umírat. Voda by měla patřit všem,“ řekla s tím, že nemá na mysli, že by měla být pro všechny zadarmo, ale měla by být spravedlivě rozdělena mezi všechny. To podle jejích slov může zajistit jen vláda: „Poptávka je větší než dodávka, přičemž první roste a ta druhá klesá, takže dělá velký rozdíl, když rozhodneme, kdo bude vodu rozdělovat“.

CNN uvedla, že třetina světové populace trpí nedostatkem vody, přičemž OSN odhaduje, že do roku 2025 se budou s problémem potýkat dvě třetiny lidí. Tento deficit se již nyní odráží v místních a oblastních konfliktech. Například v Jemenu, jenž se nyní kvůli hrozbě al-Kajdy ocitl v centru pozornosti Západu, souvisí podle vědců až 80 procent sporů s vodou. Debata mezi zastánci privatizace vodních zdrojů a těch, podle nichž je voda veřejným majetkem a její distribuce by měla být řízená úředně, se vleče několik let. Podle nedávné zprávy OSN však přinesla spíše další spory. Dokument uvedl, že některé privatizační programy přinesly pozitivní výsledky, ale celková bilance povzbudivá není. Podílí se na tom i neefektivní práce a nezodpovědnost veřejného sektoru, který charakterizuje disproporce mezi financováním a cenou, na což doplácejí chudí.

Voda je záhadná kapalina, jednoduchá a současně velmi složitá. Každá její molekula se skládá z pouhých tří atomů — dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Přesto vědci stále plně nerozumí tomu, jak na sebe molekuly této kapaliny vzájemně působí. Všichni ale víme, že voda je nezbytná pro život. Tvoří až 80 procent váhy všech živých organismů. Zamyslete se nyní nad pěti vlastnostmi této pozoruhodné látky.

Voda dokáže absorbovat hodně tepla, aniž by podstatně vzrostla její teplota. Díky této schopnosti uchovávat teplo přispívá k mírnému klimatu.

Když voda zmrzne, její objem se zvětší. Led proto pluje na hladině a vytváří izolační vrstvu. Pokud by se voda chovala jako ostatní látky, které při mrznutí svoji hustotu zvětšují, pak by se jezera, řeky i moře ode dna postupně měnily v led, ve kterém by byl uvězněn veškerý život.

Voda je průhledná, takže organismy závislé na světle mohou žít i ve velké hloubce.

Vzájemným působením molekul vody vzniká povrchové napětí, které způsobuje, že se povrch vody chová jako pružná blána. Díky tomuto napětí voda tvoří kapky, hmyz se může pohybovat po hladině rybníka a vzniká kapilární jev, který umožňuje vodě dostat se i do vrcholků těch nejvyšších stromů.

Voda je nejlepším rozpouštědlem, jaké známe. Dokáže přenášet kyslík, oxid uhličitý, soli, minerály a mnohé jiné látky důležité pro život.